Historie koňaku

Ve 3. století n.l. nařídil římský císař Probus zakládání vinohradů v Galii. (Hlavním důvodem nebyl císařův zájem o rozkvět zemědělství v kolonii, ale snaha nenechat vojáky zlenivět v dobách míru.)

12.-13. století

Vilém X., vévoda z Guyenne a hrabě z Poitiers, zakládá velký vinohrad známý jako Vignoble de Poitou.
Víno z vinohradů Vignoble de Poitou se začíná vyvážet do severských zemí, a to holandskými loděmi přivážející do Francie sůl. Na severu Evropy se stávají tato vína velmi populární. V oblasti Charente proto už ve středověku kvete obchod s vínem. Vinohrady se rozšiřují do vnitrozemí do regionů Saintonge a Angoumois. V této době je už město Cognac (pozdější domov koňaku) známé pro svůj čilý trh s vínem.

16. stol.

Holandští obchodníci vyhledávají slavná vína z oblasti Champagne a Borderies. Vinohrady Aunis vyrábí tak obrovské množství vína, že je obtížné ho prodat. Protože dlouhá cesta po moři snižuje kvalitu a zhoršuje chuť vín, holandští obchodníci začínají tato vína destilovat. Přeměňují je v tzv. brandwijn, čili pálené víno, z čehož pochází pozdější název brandy. Aby pak znovu vytvořili původní víno, Holanďané pijí tento nápoj po opětovném rozředění vodou.

17. stol.

Na začátku tohoto století se zavádí dvojitá destilace, což umožňuje, aby tento produkt cestoval v neměnné kvalitě jako eau-de-vie, protože vyšší koncentrace na rozdíl od vína usnadňovala přepravu. Holanďané zavedli první palírny v Charente, ale nakonec to byli Francouzi, kteří vylepšili techniku a stali se experty na dvojitou destilaci. Díky náhodě při zdržení přepravy překládáním sudů z lodi na loď se zjistilo, že destilát získá hladší a plnější chuť zráním v dubových sudech.

18. stol.

Trh s vínem se koncem 17. a začátkem 18. století stále více organizuje. Kvůli zvyšujícímu se zájmu jsou ve větších městech regionu zakládány obchodní stanice. Většina z nich je anglosaského původu a některé existují až dodnes. Tyto stanice skupují eaux-de-vie a vytváří dlouhodobé obchodní kontakty se svými kupci v Nizozemsku, Anglii, Severní Evropě, a později i v Americe a Dálném Východě.

19. stol.

Kolem poloviny 19. století mnoho obchodních společností začíná plnit destilát do lahví místo sudů. Tím dochází k rozvoji souvisejících průmyslových odvětví – výroby lahví, beden, korkových zátek či tisku etiket. Vignoble v této době už zahrnuje skoro 280 000 hektarů půdy. Kolem 1875 je však region Charente postižen nákazou mšičky révokazu (Phylloxera vastatrix), která zničí většinu vinohradů, takže v roce 1893 zůstane pouze 40 000 hektarů. Tato tragédie stála u zrodu Výboru pěstitelů vína (1888), který byl  v roce 1892 přeměněn na Stanici výrobců vína. Avšak je třeba mnoha let úsilí a trpělivosti, než se po této pohromě ekonomie oblasti vzpamatuje.

20. stol.

Obnova vinohradů Vignoble je velmi pomalá. K roubování se používají americké podnože vinné révy, které jsou proti révokazové nákaze odolné. Tradiční variety révy (Colombard, Folle Blanche...), které jsou kvůli roubování slabší, se postupně nahrazují varietou Ugni Blanc, který je rezistentnější a dodnes se používá při výrobě koňaku z více než 90%.  1. května 1909 byla zákonem vymezana zeměpisná oblast pro výrobu koňaku. V době 2. světové války je založen úřad pro víno a eaux-de-vie, který je po válce nahrazen organizací Bureau National Interprofessionnel du Cognac, ke níž se v roce 1948 připojí Stanice výrobců vína. Všechny stupně výroby koňaku jsou postupně podřízené regulacím této organizace s cílem chránit kvalitu výrobku. Koňak se vyváží do více než 150 zemí. Koňak se pokládá za nápoj vysoké kvality na celém světě a také za symbol Francie a jejího životního stylu.